Lenka - Tomas Klus

Já budu tím, kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,

podrážděný vším tím hemžením.

Uražen, přesto toužím být uviděný

a tak svlékám duši aspoň do půl těla,

taky by jsi měla.

Jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí,

stojím tu bez účasti, všechny svý části

drolím do slov, chycen v pasti.

Já dobře vím, že v sobě nic nezměním.

Mezi námi stěna tenká,

nadechni se, už jsi velká.

Lenka, Gavrilo Princip mýho intimního světa,

stačí jedna věta a přístav potopen.

Lenka, osobní likvidační četa, půlnoční silueta,

jak nejistá stává pod oknem,

když prší.

Jak melodie hrací skřínky

schovává vzpomínky, jež dobarvíme časem.

Co my dva zmůžem bez maminky,

dvě snivé děti s rozechvělým hlasem.

Lenka, náplast na bolení hlavy,

noční osvětlení Prahy,

vše skutečné, jak říká, stejně není věčné.

A když jí víno zbarví tváře,

říká ano bez faráře

a kusem celofánu zdobí k ránu svatobránu.

Svírá mý svědomí jak zbraně,

když moje třesoucí se dlaně

jí bloudí tělem k místům určení.

Ne není, ne není jiné vysvětlení.

Po ranním tlení noční korespondence Lence.

Jen se koukni, svět se mění,

ale my dva jak dotek bez chvění.

Yo seré el que resista concentraciones masivas en las últimas filas,

irritado por todo el enjambre.

Ofendido, pero anhelo ser visto

y así despojo mi alma al menos de medio cuerpo,

tu también deberías.

Soy medio farsante y todo es doble,

Estoy aquí sin participación, todas mis partes

Me deshago de las palabras, atrapado.

Sé muy bien que no cambiaré nada en mí.

Hay una pared delgada entre nosotros,

tómate un respiro, ya eres grande.

Lenka, Gavrilo El principio de mi mundo íntimo,

solo una frase y el puerto hundido.

Lenka, pelotón de liquidación personal, silueta de medianoche,

qué insegura se vuelve bajo la ventana,

cuando esta lloviendo.

Cómo suena la melodía de la caja de música.

esconde recuerdos que coloreamos con el tiempo.

¿Qué podemos hacer sin mi mamá,

dos niños soñadores con voces temblorosas.

Lenka, parche para el dolor de cabeza,

iluminación nocturna de Praga,

todo lo real, dice, todavía no es eterno.

Y cuando el vino le vuelve la cara,

dice que sí sin sacerdote

y un trozo de celofán adorna la puerta de la mañana en la mañana.

Él sostiene mi conciencia como un arma,

cuando mis palmas están temblando

su cuerpo vaga hacia los destinos.

No no, no hay otra explicación.

Después del decaimiento matinal de la correspondencia nocturna de Lence.

Solo mira, el mundo está cambiando,

pero los dos nos tocamos sin temblar.